Naše rodina patřila již několik generací ke smetánce města. Táta uměl číst, máma psát, a snad proto se dali dohromady, aby rodili vzdělance. Přivedli nás na svět sedm a pečlivě dbali, abychom odmalička nevynechali jediný kulturní podnik. Nás děti proto mrzelo, že jsme dosud, ač nejstarší z nás se měl již za týden ženit, neviděli cirkus. Ne snad, že by do města ještě dosud nezavítal, ale náhoda tomu chtěla, že plakáty viděl vždy jen otec sám bez maminky a styděl se požádat kolemjdoucí, aby mu zapsali, kdy a kde se pořad koná.
Až jednou se na nás usmálo štěstí. Maminka dostala v práci za odměnu vstupenky pro celou rodinu a tatínek nám přečetl, že jsou právě do cirkusu a pojízdného zvěřince, a to na příští neděli. Radost nás dětí neznala mezí. Také na rodičích bylo vidět, že jsou tentokrát s dárkem ROH na výsost spokojeni. Snad jen prvorozený bratr Čenda nesdílel naši radost, neboť si uvědomil, že návštěva cirkusu koliduje s termínem jeho svatby. Když nám to připomenul, všichni jsme zesmutněli a hleděli na tatínka, který jako hlava rodiny měl rozhodnout. Otec to postavil politicky. "Svatba musí ustoupit," řekl po chvilce, "neboť je záležitostí jedince, kdežto návštěva cirkusu je věcí kolektivu a navíc za ní stojí odbory."
Koncem týdne vyrostl na okraji města plátěný stan. V klecích, které mimochodem nevypadaly nepevněji, se tísnila zvířata a snědí chlapci v maringotkách dodali našemu městu cizokrajný ráz. Také noční život nabyl na zajímavosti. Půtky v hospodách byly na denním pořádku a lékárník Turma si kvůli krasojezdkyni Agnes rozemlel do pribiňáčku krabičku algen. To vše přispělo k tomu, že o cirkusová představení byl mimořádný zájem a za lístek se dávalo pod rukou prý i sele. Proto si jen málokterá rodina mohla dovolit navštívit cirkus v plném počtu. Obyčejně program shlédl jen jeden vylosovaný šťastlivec a doma pak ostatním předváděl, co ve stanu viděl. Smůlu měli u Bártů, kde jako vyslance určil los silně krátkozrakého strýce Síbu, a doma se pak museli spokojit pouze s představením zvuků a melodií cirkusové kapely.
Ještě hůře dopadli Fulínovi, i když zprvu jim bylo hej a vzbuzovali závist. K návštěvě představení vybrali bez losování otce, nadaného vypravěče a artistu-amatéra, jehož v mládí proslavil trik zvaný chobotnice. Občan Fulín totiž seděl na polštářku, dovedl rozkmitat naráz všechny svoje údy do tak závratných vibrací, že skutečně připomínal mořskou obludu a nikdo nebyl s to spočítat, kolik má ten člověk vlastně končetin. Fulínovi si tedy mohli být jisti, že jejich delegát nejen představení věrně popíše, ale leckteré číslo i precizně napodobí. Šli ve své pýše tak daleko, že dokonce v okolí svého bydliště prodávali vstupenky na cirkusové show z druhé ruky, které se mělo konat u nich v bytě. Akce jim však nevyšla a s hanbou vraceli vstupné. Uskutečnili sice slibované představení svého otce, ale během něho vyšlo najevo, že Fulín nejenže v cirkusu hned na začátku z horka usnul a nic si nepamatoval, ale navíc mu přepadla ve spánku do manéže ruka a lev mu ji ukousl, na což přišel až doma, když chtěl situace zachraňovat trikem z mládí, tj. chobotnicí.
U nás se nic takového stát nemohlo. Šli jsme do cirkusu pěkně všichni a mezi svými těly propašovali i bratrovu nevěstu a dva svědky. I když jsme byli v lóži trochu namačkáni a tlustý svědek musel vzít svého tenčího kolegu na klín, netrpělivě jsme vyčkávali začátek představení.
Zazněl úvodní pochod. Kapela sice nebyla z nejpočetnějších, ale oba muzikanti, harmonikář i dirigent, dělali co mohli. Manéž se pak naplnila artisty. Pět Tornados do ní vtrhlo tak rychle, až otci ulétl klobouk. Tento náhodný trik sklidil nečekaný potlesk a tatínek se musel děkovat. Skutečně ani nám nemohl vymluvit, že není s Tornádos smluven. Nevěsta se dokonce urazila, že ve svatební den dělá tchán v cirkuse šaška.
Mezitím už varietní umělci pochopili, do jakého místa stanu mají soustředit svůj um a v které lóži mají hledat dobrovolníky. Otcova příhoda s kloboukem zkrátka vtáhla naši rodinu do víru představení. "Potřebuji holohlavého pána," zvolal z manéže kouzelník, jen tak těkl okem po stanu a zaparkoval pohled do naší lóže. "No, třeba vy, občane, vedle toho umělce s kloboukem." Vyzvaným byl děda. Nastalo trapné ticho, alespoň v naší rodině. Jinak tribuny řvali smíchem. Děda vystoupil jako hypnotizován na kouzelnický praktikábl. Nikdo z rodiny nevěděl, že toho má dědeček tolik v kapsách. Postupně mu z nich kouzelník vytáhl: myš, vajíčko, růži, kombiné, dvacet svázaných šátků, králíčka a z nosu holuba. Kouzelníkovi se v dědovi zřejmě zalíbilo a předvedl s ním ještě celou škálu triků. Hanbou jsme se propadali, když si zakladatel rodu opět sedl mezi nás, mokrý a s natrženým sakem. Číslo skončilo a hudba hrála valčík. Zdálo se, že na naši rodinu konečně hlediště zapomnělo. V tom se děda začal vrtět a jezdit si rukama po těle. Pak se vymrštil a do pauzy zařval: "Vzal mi peněženku a hodinky!" Takové davové nadšení jsem v životě neslyšel. Také děda, ač skutečně bez peněz a hodin, se musel děkovat, nehledě k tomu, že několik dětí si k němu přiběhlo pro podpis, čímž děda přišel na to, že mu kouzelník ukradl i plnicí pero. Bratr s nevěstou se znechuceně zvedli a razili si cestu ven. Byla to jejich chyba, chtít odejít v naprostém tichu, když vzduch rozechvíval jen údery lasa král prérie Velký Bill. Přitáhl si oba snoubence, sevřené do smyčky provazů, až k sobě. Dav šílel. Otec, kterého okolí považovalo za našeho principála, přijímal gratulace. Mezitím již Bill obsekával nevěstu nožem. Bratr mu v tom chtěl zabránit, ale když mu král prérie začal střílet pod nohy, nezbývalo mu než řvát a hezky vysoko vyskakovat. Akcie naší rodiny šly znovu nahoru. Oba mladí sklidili větší potlesk než děda s otcem dohromady. "Tak skvělou režii, kdy část komediantů je od začátku mezi lidmi v lóži, jsem ještě neviděl," poznamenal hlasitě jakýsi muž. Tlustý svědek ještě více zrudl, shodil kolegu s kolenou a křičel: "Občane, všechno je trapný omyl, jsme slušná svatba." Lidem se v té chvíli nemohlo zdát nic vtipnějšího. "Klaun, to je klaun!" burácely děti. "Jdu si to s nimi vyřídit," chrčel svědek, vyhrnul si rukávy a vrhl se do manéže, bohužel právě v okamžiku, když napoleonský voják hledal do svého děla živý náboj. A tak byl zachránce naší cti vystřelen do koše, zavěšeného u stropu.
Pak začala do pilin nastupovat zvířata. "Konečně bude klid," oddechli jsme si a pohodlně se uvelebili v lóži, neboť tlustý svědek měl své nové místo v koši. Zvěř a ptactvo defilovalo pomalu manéží. Byla to krásná podívaná, i když se nám zdálo podezřelé, že sloni na nás příliš často kývají choboty a žirafa mrká levým okem. Pak se to provalilo. Našemu utrpení neměl být prostě konec. Papoušek, vypuštěný z voliéry, ani na chvíli nezaváhal, nejkratší cestou dolétl k našemu otci, sedl mu na hlavu, hladil ji křidélkem a volal: "Meloun, meloun!" Snad proto při krotitelově výkřiku: "Kdo vloží lvovi hlavu do tlamy?" prořízl otec stanovou celtu a ještě s papouškem na hlavě vyrazil do tmy. A my všichni o překot za ním.
Kdo tedy tenkrát vložil lvovi hlavu do tlamy lva, nevíme, ale jelikož tlustý svědek se od té doby u nás neukázal, kdo ví...?
Žádné komentáře:
Okomentovat